CO SE ODEHRAJE V ROCE 2012 - 1.

Výkladů Majského kalendáře už bylo lidstvu nabídnuto mnoho. Díky astrologickým výpočtům z něj vycházejícím, je nám dokonce známo datum 21.12.2012, kterým tento kalendář končí. To přimělo lidstvo k tomu, že se vyrojila spousta spekulací, co onen „konec“ vlastně znamená, co že se to vlastně stane. Většinou jsou to dohady o „konci světa“ a mezi lidmi se pomalu šíří panika a strach.

Výklad Majského kalendáře a roku 2012

Sami potomci Majů se všem těmto dohadům spíše usmívají a tvrdí, že lidé stále nepochopili podstatu, kterou jim kalendář vlastně sděluje.

Ráda bych se s Vámi podělila o nové informace, které mi připadají v rámci transformace zásadní a které ke mně v poslední době přicházejí. Podle toho, co jsem měla možnost z různých materiálů nastudovat, se velmi se přibližují tomu, co se dnešní potomci Májů snaží lidem naznačit.

Začněme v Mexiku, kolébce Májů, ve starobylém zaniklém městě Teotihuacán. Dodnes je možné navštívit tam stavbu, která je známa jako Pyramida slunce. Je pětistupňová a z pohledu zepředu je k ní přístup po mnoha a mnoha dlouhých schodištích.

Pokud se tam zajedete podívat se šikovným průvodcem, jistě vás upozorní na jednu „zajímavost“. Vyšplháte-li se po těch mnoha schodech na vrchol pyramidy a ohlédnete se zpět, optický klam způsobí, že všechna ta schodiště a schody, najednou jako mávnutím kouzelného proutku zmizí.

A onen šikovný průvodce jistě poznamená něco o zručnosti tehdejších stavitelů a jak jim to pěkně vyšlo. Je to skutečně náhoda? Nebo se tím snažili staří Majové na něco upozornit, něco naznačit?

Podívejme se na onen slavný Majský kalendář:

Pokusme si představit, že by nebyl placatý, ale vypadal by jako patrový narozeninový dort. Jeho střední kružnice by byla nejvýše a postupně by se po jednotlivých kruzích snižoval. Nepřipomínal by nápadně tvar pětistupňové pyramidy?
Proč ale je tedy placatý? A proč má právě pět ohraničených kruhů?

Podle dostupných zdrojů se tvrdí, že v rámci transformace bychom se měli dožít toho, že díky zvyšujícím se vibracím se lidstvo, či dokonce celá Země, přesune z rozměru 3D do rozměru 5D. Abychom pochopili, co tyto rozměry vlastně znamenají a jak je máme chápat, podívejme se na Majský kalendář trošku jinak:

Jeho střední kružnice vystihuje dokonale rozměr 1D: V tomto rozměru člověk identifikuje sám sebe. Dal by se také nazvat: „Já jsem“. Je to naše prvotní identita. Myslím, že se nám Majové snažili dost výrazně a také vtipně naznačit, kudy vede cesta...ne náhodou ve středním kruhu kalendáře najdeme velice podrobně vykreslený obličej s otevřenou pusou a vyplazeným jazykem, jakoby chtěli naznačit: „Dovnitř se dívej!“ Zkrátka v rozměru 1D si člověk uvědomuje pouze sám sebe a své bytí.

Druhá kružnice a vše, co je uvnitř ní, označuje již rozměr 2D: Naše Já vymezuje samo sebe v prostoru. Aby „Já“ mohlo samo sebe někam zařadit, je třeba vytvořit okolní svět a jeho podmínky. Vně druhé kružnice tedy nalézáme tento vytvořený svět: V první řadě čtyři živly. Tak, jak vnímáme v západním světě základ naší existence. Z nich je stvořené vše, co v našich podmínkách známe a vnímáme. Majové ovšem nezapomněli ani na východní vnímání světa. Najdete tam tedy i onu druhou možnost, pěti živlů. A samozřejmě zde objevujeme i polaritní vnímání našeho světa, vyjádřené dvěma zrcadlově obrácenými symboly. To zde nemůže chybět, neboť člověk projektující si v této úrovni podmínky života, vnímá tak, že existuje dobro a zlo, černá a bílá, nahoře a dole, uvnitř a ven, ženský a mužský princip.

Obsahem třetí kružnice je rozměr, který důvěrně známe. 3D: Ten vzniká v okamžiku, kdy člověka s vyprojektovanou identifikací se v jistém prostoru, (takže člověka nějak působícího na své okolí), začne zpětně samo jeho vyprojektované okolí vnímat a reagovat na něj. Proto v této třetí kružnici nacházíme řadu symbolů v kruhu. Tedy mnoho dalších bytostí, naprosto různorodých, ale zařaditelných do jakéhosi „zvěrokruhu“, které na toho, jenž si je vyprojektoval, začínají zpětně reagovat.

Zde prozatím končí naše momentální vnímání, neboť to je prostor, který chápeme, protože se v něm právě vyskytujeme. Zde funguje také čas, jak jej známe. V úsečce minulost- přítomnost- budoucnost. Není zde tedy zatím příliš snadné pochopit, že vše, co se nám děje, vše, co na nás působí, je jen reakce na naši původní projekci. Na to, co naše prapůvodní Já vyslalo. Protože díky vnímání času v tomto prostoru, se vše, co vyprojektujeme, projeví až po určité době. Prozatím tomu s oblibou říkáme boží mlýny. Kdo je ovšem ten Bůh?...

Všimněte si, že i vnímání Boha jako tvůrce všeho živého i neživého se v rámci jednotlivých rozměrů výrazně liší. V rozměru, kdy bytost vnímá pouze v 1D je soustředěna pouze na sebe. Vnímá pouze sebe, své Já, svou vlastní existenci. Nemůžeme tady vycházet ze žádných mýtů nebo bájí, neboť pokud někdo vnímá pouze sebe, nemá potřebu cokoli zaznamenávat ani sdělovat. Není pro koho. Ono vnímání si můžeme představit asi tak, že nic, co se děje okolo nás, není důležité, neboť to prostě nevnímáme, i kdyby to tam přítomno bylo. Takže pro nás to neexistuje. Podobně, jako když nad slepým člověkem vyjde duha. Duha na nebi prokazatelně je, ale pro slepého prostě neexistuje. Neboť ji není schopen svými smysly jakkoli vnímat. Snad by se to vzdáleně dalo přirovnat k autistickému člověku. Vnímá pouze sebe a to, na co jeho Já zaměří pozornost. A stejně tak, ať se okolo něj děje cokoli, on je soustředěn pouze na sebe a své momentální potřeby. Pro bytost v 1D není třeba žádných vysvětlení, jak se má chovat, jak co vnímat, nepotřebuje nic, co prožívá, vysvětlovat, nepotřebuje Boha. Pro něj existuje pouze jeho vlastní Já. To je celý jeho svět. Přestože si to zatím neuvědomuje, již je mu dána jedna velice důležitá a zásadní vlastnost, která ještě nikdy nikomu dána nebyla. A tou je svobodná vůle. Pro to, co se bude dít dál, je tato vlastnost ale velice důležitá.

Ve 2D už se ovšem situace mění. Objevil se okolo něj jistý vymezený prostor, který již skýtá nové zkušenosti. A člověk se začíná ptát, kde se vzal onen prostor, kde se vzal on sám. A zda jsou nějaká pravidla, jak s oním prostorem zacházet a proč. Zde již je možné čerpat z mýtů a bájí. V těch nejstarších kulturách nacházíme mnoho Bohů. Tito Bohové se ovšem o člověka příliš nestarají. Není pro ně dostatečným partnerem pro diskuzi. Oni sami rozhodují, kdy a co na Zemi sešlou a od člověka požadují pouze patřičnou úctu. Ovšem nikdy s nimi nevyjednávají, nic víc od něj nečekají. Sem tam obyčejného pozemšťana prostě „využijí“, například na rozšíření svého genetického potenciálu mezi obyčejné lidi, neboť i to může mít značný vliv, na jeho duchovní posun a pochopení. Jediné informace, které člověk od nich dostává, jsou dlouhé ságy a nespočet příběhů o životě Bohů samotných. Jakoby chtěli, aby lidé pochopili: Takhle to na světě chodí. Na vlastním příkladu ti ukážeme, co můžeš od života čekat. Jak to dopadá, když se v jisté situaci zachováš jistým způsobem. S takovými příklady se setkáváme například ve starém Egyptě. Zde stojí také za zmínku úvaha o tom, že egyptské kresby, které dodnes nalézáme, jsou všechny malovány pouze v rozměru 2D. Přesto, že podle dosažené kultury se nezdá, že by egyptský lid měl malou představivost...otázka je, co a v jakém rozměru byl běžný egyptský lid skutečně schopen vnímat.

Teprve s rozměrem 3D přichází na řadu Bůh, který dává pravidla, určuje člověku co je správné a co ne. Neboť teprve nyní si člověk začíná uvědomovat, že okolí jej ovlivňuje, že okolí na něj reaguje podle toho, jak se zachová on sám. Člověk si začíná uvědomovat dar svobodné vůle a začíná jej zneužívat pro své potřeby, protože s ním neumí zacházet. A teprve zde přichází na řadu i jistá diskuze s Bohem, na kterou Bůh zdá se, přistupuje: Pokud, člověče, dodržíš Bohem dané zákony, slíbím ti věčný a blažený život. Ale budu tě stále zkoušet. A Boží mlýny si tě vždy najdou. Jakýkoli tvůj čin bude po určitém čase po zásluze odměněn. A tvá víra v tyto zákony, bude stále podrobována zkouškám...Jen já znám příčinu toho všeho, na tobě je věřit, že dobře vím, co dělám.

Nyní ovšem nastává okamžik, kdy lidstvo se má posunout opět o další stupeň výše. Všechny ezoterní zdroje uvádějí, že svět by měl vstoupit do rozměru 5D. Kam nám ovšem zmizelo 4D?

Podíváme-li se opět na Majský kalendář, zjistíme, že rozměr 4D tam opravdu je, ovšem jako jediný není označeno pouze jednou kružnicí, ale hned třemi plasticky stále hlouběji umístěnými kružnicemi, než ty předešlé...jako bychom s každou z nich sestupovali stále níže. Přitom z každé z nich vedou jakési „mosty“ neboli brány do poslední kružnice, která vyjadřuje rozměr 5D. Co nám to tedy naznačuje? Není snad třeba vůbec do rozměru 4D vstupovat, vedou-li do něj ze 3D do 5D ony brány?

Rozměr 4D je čas. Ovšem čas v přítomném okamžiku. Ono nezachytitelné „teď“. Které ovšem pro vstup do 5D je nutno zachytit. Snad nám k lepšímu pochopení pomůže vysvětlení, jaký je rozdíl vnímání bytosti ve 3D a v 5D: Celý ten rozdíl je totiž právě ve vnímání času. Jak se člověk duchovně vyvíjí, je schopen si uvědomovat stále více. Ten, který byl „dobrým žákem“ onoho Boha ze 3D, již pochopil, že cokoli vyšle, jakoukoli myšlenku nebo čin, ona se mu za nějaký čas v jisté podobě vrátí. Vždy má ale tentýž náboj, který on sám před časem vyslal. Což známe jako zákon příčiny a následku. Tedy zákon karmický. Inteligentnímu žáku tak musí dříve nebo později dojít, že tedy ten, kdo tvoří vše, co prožíváme, není Bůh, ale on sám. A že pokud to tak je, tak i čas samotný, je jen jeho vlastní projekcí. On sám si jej pro svou momentální potřebu stvořil. Aby mu poskytl možnost, pochopit celý tento princip.
Celá tato cesta byla nesmírně důležitá, neboť v jakékoli předchozí úrovni vnímání by nedokázal přijmout onu zodpovědnost za vše stvořené. Nyní nastává čas, kdy tuto zodpovědnost, rozhodne-li se k tomu, člověk sám již přijmout může. Dochází tedy k zásadnímu obratu. Člověku dochází, že žádný Bůh není. Že za vše, co si doteď tvořil, nese zodpovědnost jen on sám. Že i všechny ony předchozí Bohy si tvořil on sám svou vlastní myšlenkou, aby si tak vytvořil pocit, že zodpovědnost má někdo jiný. Dnes již unese ono uvědomění, že on sám je onen Bůh. Že ve skutečnosti neexistuje nic vnějšího, co by jej mohlo ovlivnit. Neboť on sám je původcem všeho vnějšího. On sám si vyprojektoval to vše, co je okolo něj. Prostředí, další bytosti, i jejich reakce na něj samého. A v neposlední řadě i dosavadní vnímání času. Už pochopil, že to, co tvoří, je myšlenka. Jeho vlastní myšlenka. A že myšlenkou jde tedy ovlivnit i vnímání času.

(autor: Kateřina Pokorná 13.11.2010)

( Tento článek je možné jakkoli šířit s uvedením zdroje: www.tetakaterina.cz )