Charitativní Mise po Indii

(článek k fotografiím umístěných na výstavě v Městské knihovně Hodonín)

V roce 2004 jsem se v rámci projektu Adopce na dálku stala adoptivním rodičem čtrnáctileté indické dívenky jménem N. Jayanthi. Arcidiecézní charita Praha se rozhodla uskutečnit cestu pro „rodiče na dálku“ proto, aby mohli poznat děti, jež finančně podporují v jejich studiu, a aby děti mohli poznat své adoptivní rodiče. Z toho důvodu jsem se přihlásila na tuto cestu spolu s ostatními dalšími vybranými „rodiči“. Smutným paradoxem bylo to, že krátce po mé adopci dívence N. Jayanthi, jí zemřela její vlastní maminka.

Naše cesta započala v lednu roku 2009. Tvořili jsme skupinku 9 lidí resp. adoptivních rodičů. Spolu s námi cestovaly dvě dívky – průvodkyně z Arcidiecézní charity Praha. Z Prahy jsme odletěli do Bombaye, indicky Mumbai.

Z Bombaye jsme vyrazili na misi návštěv, místo za místem, směrem dolů na jih přes známější města Bangalore, Tamilnadu, kde děti žily nebo studovaly. Každý z nás „rodičů“ se s nimi postupně setkával a na vlastní oči viděl, jak studují a v jakém prostředí žijí. Byla to pro nás všechny Evropany obrovská zkušenost a nesmírné zážitky.

Navštěvovali jsme postupně všechny děti, které jsme během let finančně podporovali v jejich studiu. Všichni spolu jsme sdíleli radosti a prožitky spojené se setkáními s těmito indickými dětmi.
 

V Tamilnadu jsme navštívili charitativní středisko Sv. Josefa vybudované jako útočiště pro strádající a sirotky po zemětřesení v r. 2004 v Indonésii, kdy byla tato oblast zasažena vlnou tsunami. Je to středisko poskytující těmto lidem lásku a pomáhá jim začlenit se do společnosti.
 

Všude jsme byli přijímáni tak vřele, že nejednomu z nás dospěláků ukápla slza dojetí. Bezprostřednost Indických dětí, jejich inteligence, zvídavost, vřelost a obrovská hloubka v jejich očích na nás měla takový vliv, jaký jsme asi nikdo z nás nikdy předtím nezažili. To, v jakých poměrech a v jakých podmínkách žijí, tuší asi již každý, kdo se trochu zajímá o cestopisy. Nicméně, když to vše vidíte na vlastní oči, je to naprosto odlišné.
 

Nepřipadá vám to již tak bizardní, jako když to běžně vídáte z televizi. I když v určitých chvílích byste jim chtěli nabídnout mnohem víc, nebo si je všechny vzít sebou do Evropy, do takzvané civilizace. Když ale uvidíte tu bezelstnost, radost a štěstí, jak se umí radovat už jen z vaší přítomnosti, a to nejen děti ale i dospělí, tak si začnete velmi silně uvědomovat naprosto jiné hodnoty, než ty, na které jste zvyklí u nás doma. Do popředí hodnot začínají vyvstávat naprosto jiné životní priority – ty, jež jste měli doposud zřejmě uschovány někde uvnitř sebe a o nichž jste možná ani nevěděli. Tak jsme to cítili všichni, kdož jsme navštívili těch několik oblastí v jižní Indii.
 

Střediska a zároveň školy, kde indické děti žily nebo studovaly, pro nás měly nachystané různé programy, které začínaly vždy rituálním přijetím a malováním klasické barevné tečky a čáry do čelo, slavnostními tanci a zpěvy. Celá naše skupina „rodičů“ zažívala ze strany Indů hluboké a až posvátné uctívání. Měli jsme možnost vstupovat do jejich vesniček a prostých domovů, poznávat tak celé jejich rodiny a také školy, kde jsme byli přítomni hodinám vyučování.
 

Na každém kroku jsme byli svědky nádherné palety barev oblečení dam a dívek chodících v jejich národním oblečení sárí a panžábí – kalhoty s halenou nebo šaty ke kolenům. Vždy bylo vše ideálně sladěné s nechybějícím typickým šálem přes ramena. Přestože vidíte dennodenně stovky a tisíce Indek oděných v těchto překrásných látkách, nikdy nepotkáte dvě se stejným vzorem či barvou. Je to neskutečné při tak vysokém počtu obyvatel Indie, ale je to tak. Pestrobarevnost tohoto oblečení je neuvěřitelná, pro nás Evropany oči přecházející.

Některé barvy se vyznačují určitým charakterem a i tím, proč jsou nošeny. V Indii pochopíte, že tato pestrost nejenom v oblečení fakticky ukazuje i pestrost všech stránek života tak, jak je Indové vnímají díky jejich zachované tradici védské filozofie a moudrosti. Je v ní vyjádřena obrovská mnohostrannost života, jeho vnějších i vnitřních aspektů.
 

Indie uctívá mnoho různých bohů, kteří jsou pro běžného Evropana těžko pochopitelní. Všichni tamní bohové mají určitou úlohu a Indové k nohám jejich soch denně kladou čerstvé květiny a dary, plně se jim celí oddávají svými motlitbami a poděkováním za vše, co pro ně dělají.

Mimo střediska dětí, jsme navštívili i jiná velmi zajímavá místa – chrámy, kostely, posvátná místa, známou Knihovnu Palmových listů v Mangalore, květinové trhy na jižním cípu Indie v Madurai, kde se přímo vyrábí proslulé květinové věnce, které se zavěšují na krk při všech slavnostech a svátcích. Tento jižní cíp Indie nazývaný též mis Comorin, je zajímavý tím, že se tam scházejí tři mořské proudy – Indického oceánu, Arabského moře a Bengálského zálivu.

Cestovali jsme mikrobusem s indickým řidičem, který, jak jsme až později dokázali ohodnotit, nás celou cestu dokázal kamkoliv zavést bez nehody. Cestování a doprava v Indii nemá absolutně žádná pravidla! Do dnešního dne nepochopím, že se tam nedějí téměř žádné dopravní nehody. Auta, motorky, rikši, spolu s Indy s různými povozy na silnicích si jezdí jakkoliv. Když si řidič rozmyslí, že změní směr jízdy, klidně se v plném provozu otočí a jede v protisměru. To se tam děje běžně. A při hustotě jejich obyvatel si to může každý představit. Tedy vlastně, kdo to neviděl… neuvěří. Všichni účastníci dopravy na sebe hlasitě troubí, a to neustále. Není to ale zlostné troubení, naopak, jsou to pozdravy. Mezery mezi míjejícími se auty se dají počítat na milimetry.
 

Tam jsem pochopila, že právě indická nauka a filozofie říká „žijte přítomností“. V Indii to platí stoprocentně, protože, když to převedu na duchovní hledisko, tak pokud zaváháte někde na ulici a nejste ve střehu, nevíte, kdy vás co povalí. Byla jsem schopna dokonce připustit odchylku fyzikálních zákonů, právě při pozorování míjejících se aut a povozů na zmíněných silnicích, kdy mi často připadlo, že zde je hmota tvárná a vzájemně mezi sebou prostupující.
 

Život v Indii se žije především všude kolem vás venku se svou krásou, zákoutími a intimitou a pro nás Evropany v mnohdy nepřijatelných podmínkách. Je odhalený ze všech stran v jeho celém komplexu. Jeho neuvěřitelná rozmanitost a barevnost se vás dotkne až k podstatě vaší duše. Nic neskrývá, ani špatné ani dobré nevyzdvihuje. Pro Indy je vše v rovnováze. Není dobro ani zlo. Všechno je prostě součástí velkého kola života. Nic se nepotlačuje, nerozděluje ani nevylučuje. Vše je součástí Všeho.
 

Snad z fotografií, které zde předkládám ke shlédnutí, trochu přiblížím tep této úžasné země a především pak dětí žijící ve střediscích a školách – buď jako sirotci po tsunami nebo jako děti studenti, což bylo hlavní náplní této cesty, mise. Do fotografií je přenesena špetka atmosféry této krásné vlasti dětí, kterým jsme svou trochou přispěli k tomu, aby měly možnost stát se šťastnými.
 

My, kdo jsme tuto cestu absolvovali, jsme si sebou dovezli domů velký vnitřní dar, ze kterého čerpáme doposud.

Přeji vám hezké zážitky z fotografií a výstavy.

S úctou k vám všem

Lenka Vláčilová